Marek Svoboda - Recenze deskové hry Labyront

O deskové hře Labyront jsem se dozvěděl poprvé na Facebooku svého přítele a bývalého kolegy z práce – Miroslava Dančáka. Deskovky mám rád, hrajeme jich se synem spoustu, a tak jsem se hned začal zajímat, kdy si hru budu moci pořídit. V té době byla hra teprve ve vývoji a ladila se technologická řešení (která coby strojař hodnotím jako geniální). Musel jsem se tedy na nějaký čas smířit s tím, že ji jen tak do rukou nedostanu. Až dnes, v čase hluboké koronavirové krize, mi Česká pošta doručila balík s nečekaným obsahem. Uvnitř jsem našel překrásnou krabici s názvem hry – LABYRONT. V přiloženém dopise jsem se dozvěděl, že krize kolem koronaviru celý projekt pozdržela, ale první deskovky už jsou vyrobené. Mé duše se zmocnilo dokonalé nadšení a osmiletý syn Ríša mezitím začal na stůl vytahovat herní desku a zkoumat herní figury.

Rovnýma nohama do říše magie a elfů

            Když jsem poprvé pohlédl na herní plochu s několika figurami, které syn náhodně rozestavěl do políček označených magickými symboly, má fantazie se rozjela naplno. A začala vytvářet scénu z filmu Pán prstenů, kdy Frodo přichází s prstenem k elfce Galadriel, aby nahlédl do kouzelného vodního zrcadla na kamenném stolci. Jen místo – chceš nahlédnut do své budoucnosti – říká: „Mám tady parádní deskovku, Frodo, hráli ji už prastaří elfové. Nechceš si to také zkusit? Můžeš hrát za živel země, ta je vám hobitům přeci blízká a já si vezmu figuru vzduchu, milý Frodo.“ V mé představě leží hra Labyront na kamenném stolci a je bělostně čistá. Má stěny vystavěné ze slonoviny a základnu z leštěného mahagonového dřeva. Figury mají elfové vybroušené z nejčistších polodrahokamů. Rubín pro oheň, Safír pro vodu, Smaragd pro zemi a křišťál pro vzduch.

            Z mých myšlenek a z elfího hvozdu mě vytrhla Ríšova otázka: „Tati, zahrajeme si?“ –„V každém případě ano!“ Už se na to moc těším, ale nejdříve si musím nastudovat pravidla, která naštěstí nejsou zdaleka tak rozsáhlá, jako je tato recenze, a tak můžete po třech minutách čtení směle vykročit rovnou do Labyrontu.

Hra nebo něco mnohem víc?

            Prvních pár minut hry s osmiletým synem Ríšou mi ukazuje, že stěny Labyrontu jsou ve skutečnosti mnohem vyšší, než se na první pohled může dospělému člověku zdát. A znaky živlů nejsou jen pouhé piktogramy zanesené do herního plánu. Tady jde o mnohem víc. Zatímco já jen posunuji figury podle hodu kostkou a analyzuji možnosti dalšího pohybu, Ríša prožívá dokonale plastické dobrodružství. Pro něj to opravdu není jen symbol, on je v tuto chvíli v pravém bludišti plném tmy a pavouků. Zatímco já po hodu pětky končím na znaku ohně a vím, že teď musím házet znovu, abych se kvůli ohni posunul o hozený počet polí zpět, Ríša poskakuje po pokoji. Tvrdí mi, že mám teď před sebou sálající ohnivou stěnu a ta je tolik metrů široká, kolik hodím na kostce. A že musím rychle utíkat chodbou zpátky, aby mě oheň nespálil. To nadšení v jeho očích by vydalo za deset recenzí. Když se potom dostane jako

první do pokladnice a získá živel vody, vidím, že se právě cítí být čarodějem, který ovládl tento element.

A teď se zavázanýma očima

            Obrovským bonusem hry je to, že se může pochlubit naprostou bezbariérovostí. Tvůrce myslel primárně na lidi zatížené ztrátou zraku a veškeré ručně vytvořené herní prvky jsou plastické a dobře rozpoznatelné hmatem. Včetně obou kostek – jedna je klasicky numerická, druhá nese na stěnách symboly živlů a slouží k odemykání pokladnice. Plastické jsou i figurky opatřené speciálními znaky v horní části a také samotná hrací deska. Vše je čitelné rukama. Figurky jsou navíc opatřeny magnety, díky kterým drží na herní desce tak akorát, aby je člověk náhodou nesmetl rukou, ale ne moc, aby hráč spolu s figurkou nadzvedl i herní desku. Technicky propracované je i ukotvení pokladů uprostřed desky. Jednotlivé elementy drží na plochých šroubovicích ve tvaru spirál, takže pro jejich vyjmutí musíte elementem mírně pootočit ve správném směru a pro zajištění ve směru opačném. Kdo rozumí technologii a konstruování, musí uznat, jak geniální a jednoduché řešení je.

            K pokusu zahrát si Labyront se zavázanýma očima přistupuji se značným respektem. Tuším, že nevidomí mají mnohem vytříbenější hmat než já. Takže asi půjde o velmi náročnou zábavu. Proto si jednoho večera odnáším hru do kuchyně, abych si ji zahrál poslepu sám. Beru si roušku, tentokrát ne na ústa, ale na oči. Zhasínám v kuchyni světlo, když v tom mne hra překvapí něčím naprosto nečekaným! Celá herní deska i znaky živlů na figurách svítí ze tmy fosforově zeleným světlem. Je to možná až děsivé, protože ze tmy vystupující soustředné kruhy s tajemnými znaky. Vyvolávají dojem, že si budu povídat s nějakou jinou dimenzí. Ale musím uznat, že je to špičkové a atraktivní překvapení. Vše, co vystupuje z herní plochy, je vymalováno fotoluminiscenční barvou.

10 minut nebo hodina?

            Ve světě bez zraku plyne čas jinou rychlostí. Na to jsem přišel, když jsem po deseti minutách hry sundal z očí šátek, abych zjistil, že je ve skutečnosti o hodinu víc. Z toho ale plyne velmi pozitivní závěr – výborně jsem se bavil, i když jsem vůbec neviděl, kam v bludišti jdu a občas mi zabralo spoustu času zjistit, kterým směrem bych měl pokračovat. Nemůžu ale říct, že by pro vidomého byla hra se zavázanýma očima obtížná. Překvapilo mě, že je velmi snadné rozpoznat hozenou hodnotu na kostce. Největším problémem pro mě bylo rozpoznání živlu vody, kdy jsem si musel daný symbol vždy několikrát objet i nehtem, protože samotný dotek prstu mi neodhalil, jestli jde o oblouček, nebo mám tu čest se živlem ohně a symbol, kterého se dotýkám, je stříška. Věřím ale, že je to jen otázka času a rychle bych začal získávat jistotu, kdybych tímto způsobem hrál častěji. 

Pocity a dojmy dospělého

Hra je opravdu velmi pěkná, ve své zdánlivé jednoduchosti nabízí množství strategií a také soubojový systém, kdy je možné hráče na cestě ven z Labyrontu obrat o získané poklady. Toho můj synek často využívá, takže z bludiště odcházím jako ten žebrák z Nemanic. Pro mě osobně je výborným ukazatelem kvality hry i to, že se k nám ráda přidává i manželka. Co se týče náročnosti. Na čas není hra náročná vůbec, srovnal bych ji třeba s partií dámy nebo člověče.

Pokud jde o pravidla, jsou opravdu jednoduchá a srozumitelná. Některá jsme si i přizpůsobili. Přidali jsme například souboj hráčů již při cestě do středu bludiště a dohodli se, že kdo souboj prohraje, musí zpátky na start. Odemykání pokladnice jsme si udělali kapku náročnější a hrajeme podle pravidla, že kdo dojde do pokladnice jako první, musí si jedničkou odemknut každý prvek, který si vybere, ale už na něj nemusí házet živlovou kostkou. Jakmile jsou v pokladnici dva hráči, bereme teprve živlovou kostku a soupeříme o jednotlivé poklady. Uvidíte, i vy si pravidla časem přizpůsobíte, aby vám hra vyhovovala ještě lépe.

Malá recenze od syna Ríši

            Ono, dostat z dítěte něco smysluplného je poměrně náročné, navíc když má ve zvyku šetřit slovy. Náš rozhovor vypadal asi takto:

„Ríšo, co si myslíš o tom Labyrontu?“ – „Je to fakt dobrá hra!“

„A jak dobrá? Lepší než mikádo?“ – „Jo!“ (smích)

„Lepší než dáma? – Jo!“

„Lepší než šachy? – Jo!“

„Lepší než člověče, nezlob se?“ – „Jo, určitě! A taky je lepší než domino, na to jsi zapomněl.“

Tím jsem vyčerpal naše jednodušší hry. S napětím jsem se pustil do poměřování Labyrontu s hrami, které jsou oproti prvním jmenovaným barevnější a dle mého i zajímavější.

„No a je Labyront třeba lepší než Dračí hrad?“ – „Jo, to je!“

„Hmm, a co Sázky a dostihy, nehrál bys je raději?“ – „Ne, já chci hrát Labyront.“

Už mi zbývala poslední hra, kterou mám sám dlouho rád. A byl jsem přesvědčen, že tady už Labyront asi narazí, protože jsme s ní všichni společně trávili v posledních týdnech dost času.

„Počkej Ríšo a nezahrajeme si teď chvíli Carcassone?“ – „Ne, Carcassone ne, pojďme hrát ještě Labyront!“

„Dobře Ríšo a řekneš mi, co se ti na Labyrontu líbí nejvíc?“ – „Jo, že to není úplně lehká hra a jsou tam ty poklady! Koupíme ji tati? To doma potřebujeme.“

Koupíme ji, tati?

Dobrá otázka, při které člověk trochu polkne na sucho. Náklady na výrobu jedné hrací desky jsem s přítelem Miroslavem diskutoval. Na konci našeho rozhovoru jsem naprosto chápal, proč cena té nejnadupanější verze hry včetně fotoluminiscence je taková, jaká je. A proč

bude asi Labyront hrou, kterou bude velmi obtížné dostat na prodejní pulty běžných hračkářství.

Tohle je prostě něco hodně speciálního. Herní desku neprodukují automatické stroje v desítkách kusů za hodinu, ale její 4 různé vrstvy včetně ocelového plechu, díky kterému je celá herní plocha magnetická, dávají dohromady lidské ruce stejně, jako každou jednu hrací desku opatřují jedinečným barevným nátěrem. Ano, komponenty vyrobí 3D tiskárna, ale i tak se spousta technologických operací neobejde bez lidských rukou a precizních úprav, v čemž výsledek malinko připomíná práci puškaře, který ladí každý kus zbraně přesně na míru. Verze hry, kterou jsem poštou ke zkoušce obdržel já, má prodejní hodnotu 2600 Kč, ale jde opravdu o tu full verzi. K dostání budou i verze levnější.

Jestli ji koupíme? Máme snad na výběr, když doma vidíme, jak moc se synovi líbí? Takže ano, říká se – když se chce, všechno jde. A protože sám nejsem ani úspěšný podnikatel, ani jsem nezdědil milióny, elegantně do věci zainteresuji obě babičky. Cena se tak stane mnohem přívětivější.

Jestli má takový výdaj smysl? Jsem přesvědčen o tom, že ano. Ta hra je opravdu dobrá, všechny nás baví. A myslím, že brzy začneme zkoušet i verzi poslepu s tím, že jeden hráč mít šátek na očích nebude a za úkol dostane kontrolu průběhu hry.

Koupí si hru také nevidomí?

            Víte, kyž jsem byl v úvahách o této věci teprve na začátku, cítil jsem určitou bezradnost, smutek a bezmoc. Protože se podařilo vytvořit naprosto báječnou věc, která má smysl a potenciál rozdávat radost. Propojovat světy dohromady – spojit u jediné hry vidomé s nevidomými jako rovnocenné partnery se stejnými šancemi. Na druhé misce vah stojí pro mnohé prostě šílená cena, kterou bude asi velmi nesnadné snížit. Je třeba si uvědomit, že život se zrakovým postižením zároveň znevýhodňuje po stránce pracovních příležitostí, a tak neumožňuje generovat výdělky, ze kterých by se dalo investovat do věcí ne právě k životu nezbytných. Tohle ve mně probudilo velký smutek, přiznávám.

            Jenže potom jsem začal přemýšlet v širším kontextu. Stejně jako se na hru můžeme složit my jako rodina, můžou se na ni nevidomým složit příbuzní k Vánocům. Navíc existují různé neziskovky, které by mohly přispěchat na pomoc a hru částečně dotovat jako zdravotní pomůcku sloužící k prolomení hradeb mezi světem vidomých a nevidomých. Existují také kluby a sdružení zrakově postižených, které budou mít o hru zájem a můžou na ní založit část svých klubových činností. A v neposlední řadě, protože je hra skvělá pro všechny, nejen pro zrakově znevýhodněné, lze ji nabízet také v prodejnách s luxusnějším zbožím v nákupních galeriích a pasážích.

            Obdobně uvažují i tvůrci hry, což je báječné. Takže svou recenzi můžu zakončit pozitivními emocemi a s vědomím, že možná brzy si tato skvělá hra najde svou cestu k vám – ať už si ji objednáte z e-shopu nebo počkáte, až se věci dají do pohybu a podnikatelé s duší filantropů otevřou hře cestu přes spřátelené organizace pro lidi se zrakovým postižením.